Máme ve školství natolik zdravé osobnosti, které si jsou sami sebou jisté a nebojí se zpětné vazby od žáků? Dostávají se do praxe lidé, kteří nejenže kvalitně předávají učební látku, ale jsou zároveň vzorem, který děti nadchne a který mohou chtít následovat? Nebylo by krásné, kdyby žák uměl dle pravidel poskytování zpětné vazby – tedy na vyžádání, ve správný čas, konkrétně, popisně, nehodnotícím způsobem a slušnou formou dát zpětnou vazbu učiteli o tom, jak ho vnímá? Co konkrétně se mu líbí či nelíbí na způsobu, jakým učí nebo se chová k dětem?

Tyto úvahy nás dovedly k otázce, proč spousta lidí bere zpětnou vazbu jako útok či kritiku. Domníváme se, že je to také díky kritickému prostředí, kterému jsou děti vystavovány minimálně devět let. Ano, řeč je o nezdravém školním prostředí, kde se pedagog soustředí zejména na chyby. Zkrátka na to, co danému žáku nejde. Za chyby pak dává špatné známky, které mají údajně motivovat k lepšímu výkonu. Ale koho motivuje, když mu neustále někdo říká, co mu nejde a hodnotí ho čísly? Jsou lidé, kterým to vyhovuje a snad i pomáhá, většina však považuje školu za spíše stresové prostředí. Kolik dětí má před tabulí strach z chyby, selhání, sociálního vyloučení, nebo že budou před ostatními vypadat hloupě? Nemohou toto být zárodky stejných strachů, které může prožívat dospělý při přijímání zpětné vazby?

Kolik radosti zažívají děti, když mají volno nebo prázdniny, a kolik z nich se raduje, těší, když se do školy vrací? V tomto prostředí zanecháváme naše děti řadu let. A pak dospějí a my se divíme, že nejsou schopné přijmout zdravou zpětnou vazbu a že ji nevnímají jako nástroj k rozvoji nebo možnost spatřit, co možná samy nevidí, ale jako útok na svou osobu, kritiku apod.

Ve zdravém prostředí, ve zdravém školství, vyrůstají zdravé osobnosti, které nemají problém se svou sebohodnotou a nemají ani problém vnímat nástroj zpětné vazby jako účinný a efektivní nástroj seberozvoje. Co myslíte, není už konečně čas na změnu?

Dušan Hanák
Lektor & instruktor kurzů Tokaheya