Výprava na Šumavu.

Skončily dva roky myšlenek a hovorů o tom, jestli má tento nápad budoucnost či ne. Jestli se najdou lidé, kteří budou chtít týden putovat po Národním parku a zajímat se o různá environmentální témata, jako je kauza šumavský kůrovec či schopnost reprodukce perlorodky říční v českých řekách. A to celé ve skupině lidí, která se pozná až v den zahájení kurzu. A nakonec to dopadlo dobře, skutečně moc dobře.

Kurz se zcela naplnil již dva měsíce před svým startem, který proběhl v pátek 25. září ve večerních hodinách v obci Nová Pec, kam se nyní v rámci šumavského vyprávění můžeme přenést...

Po hodinách jízdy autem se před námi objevuje šumavská krajina, která se pomalu halí do tmy. Šedá oblaka tvoří pokrývku nad horami, jemně mrholí a již teď víme, že si rozhodně nejedeme užívat horké letní radovánky na pláž lipenské přehrady.

Postupně se scházíme v hospůdce blízko nádraží, kde se připravujeme na noční výšlap k prvnímu nocovišti. Největší starost mi dělá to, jak bude vypadat tamní terén po dnech vytrvalých dešťů. Bude tam jezero a stany si postavíme na vodní ploše? 

Kolem desáté hodiny se konečně všichni připraveni scházíme před hospodou a po krátkém přivítání jdeme rovnou do divočiny. Cílem je nouzové nocoviště Pod Plešným jezerem, vzdálené asi sedm kilometrů drobného, ale stálého stoupání. Je tma, zima a prší.

Kolem půlnoci jsme na místě. Voda tady je, ale půjde to. Na nic nečekáme a rovnou se vrháme do stavby stanů. Všichni jsou během pár minut připraveni zalehnout, jen Filip se svým stanem bojuje: „Já si ho dnes půjčil od známého a moc nevím, jak se staví.“ Tato nečekaná situace si žádá rychlou pomoc, a tak s Tomášem a Honzou Filipovi pomůžeme. Je 00:35, když sedím ve stanu a povídám Honzovi, že jsem velmi zvědavý na ranní náladu ostatních. „Třeba nám to hned ráno omlátí o hlavu a bude po kurzu. Takový podmínky! Kdo by v takovým počasí jezdil na týden do hor a chodil po Šumavě. Dobrou noc.“

Ještě není ani šest hodin, když pozoruju oranžovou stříšku našeho stanu a poslouchám, jak kapky, spousta kapek, dopadá na náš příbytek. Kromě srážek a větru, který se chvílemi velmi výrazně opírá do stanu, se zvenku nic neozývá.

Postupem rána zjišťuji, že to s náladou ve skupině není tak hrozné, jak jsem se večer obával. Tonda má sice poctivě promočenou bundu, v noci mu totiž sjela z krosny na zem, Toma bolí záda z nočního výšlapu, všem je zima a každý má něco mokrého.

Jdeme na to! Plechý, nejvyšší vrchol české Šumavy nás očekává! Krosny nahodit, tkaničky utáhnout, pláštěnky nainstalovat. Jdem! Cesta na vrchol Plechého vede přes Kamenné moře a Plešné jezero. Cestička nahoru je kamenitá a první zastávku Honza využívá k tomu, aby účastníky vyzval k vnímání okolí, jak se mění ráz krajiny, zatímco stoupáme a nabíráme výšku.

Stoupání nám zabere určitě dvě hodiny. Cestička je technická, stále zatáčí a je na ní spousta kamenů. Pozor na kotníky!

Vrchol - to je jízda. Déšť se už dávno přeměnil na sníh, zažíváme první letošní sněžení v České republice. Je tu vichřice, že se pomalu ani neslyšíme. A co je horší, v tomto nás čekají čtyři kilometry hřebenovky až na Třístoličník, odkud snad už budeme klesat do údolí.

Jdeme přímo proti větru. Každý sám, vzájemné povídání neprobíhá, jen první skupinka si občas vyměňuje informace:

„Evo, stupeň nekomfortu?“
„Asi 3/10, ale klesá to.“

Po mnoha hodinách se nám nakonec daří dorazit přes Třístoličník až do Nového Údolí, kde je zavřené občerstvení Vagon a vlaková stanice. Vzhledem k tomu, čím jsme si během posledních 24 hodin prošli, Honza zařídil ubytování ve výzkumné stanici Národního parku, která se nachází dvě zastávky vlakem z místa, kde se nacházíme. Večer strávíme u krbu, s kytarou i teplou bramboračkou. Je za námi opravdu těžkých 24 hodin.

Další den si užíváme krásný podzim v horách. Modrá obloha, sluníčko v celé své kráse, cesta na nocoviště Strážný je vlastně rovina a příjemný den doplňují výhledy do okolní krajiny, Honzovy zajímavé zastávky a výklady, v dáli se občas také objeví zasněžený Luzný. Abychom ale nevyšli ze cviku, asi čtvrt kilometru postupujeme korytem studené řeky Řasnice, což je vynikajícím zpestřením tohoto poklidného dne. Kéž by tak čisté byly všechny řeky.

Jakmile slunce zapadne, teplota rychle klesá a po teplém dni je zase kosa. Dnes nás čeká ještě večerní kruh, při kterém si zrekapitulujeme den a kdo chce, může něco sdílet. Tomuto kruhu říkáme večerní rituál. Hezké by bylo mít k rituálu oheň. Je to sice zakázané, ale na zcela bezpečném místě a na pár desítek minut jsme s tím morálně v pohodě. Večerní kruh je plný oceňování druhých za skutky, které kdo udělal a udělat nemusel. Nejvíc ocenění dostane za svou neutuchající ochotu a chuť pomáhat druhým Tom Světlík, který ale stihl usnout a už je dávno ve stanu. Všechna ocenění se dozví další den.

Skupinu budím velmi brzy ráno. Před chvílí bylo šest. Počasí opět nepřeje a bude tomu tak po celý den. Vzbudit se takto brzo jsme se rozhodli ještě večer, v sedm totiž začne pršet a chceme si stany sbalit ještě za sucha. Předpověď se plní prakticky na 100 %, déšť se spustí sedm minut po sedmé, my už jsme ale v klidu pod plachtou, snídáme a popíjíme kávu. Že zmokneme, nás už po zkušenostech z minulých dní vůbec nestresuje. Celé to má navíc jednu obrovskou výhodu: Jsme tu sami. Chcete-li zažít Šumavu jinak, než přeplněnou turisty ve vyžehlených outdoorových outfitech, zvolte září plus.

Den je i přes neustálé mrholení a nízkou teplotu parádní. Honza dělá průběžně své enviro zastávky, pijeme vodu z neznámého potoka a sledujeme staré kamenné zídky, které kdysi sloužily jako hranice parcel místních obyvatel. Dnes jsou tak zarostlé a pohlcené místní přírodou, že se z těchto zídek stal už přirozený ekosystém, který tady má své pevné místo.

Pár kilometrů před dnešním cílem na Bučině se zastavujeme u hřbitova na Knížecích pláních. Poněkud depresivní počasí dodává tomuto místu zvláštní genius loci. Když se zde zastavíme, dlouhou chvíli se procházíme a rozhlížíme. Jsou zde cítit těžké časy, kterými si tento kraj v historii procházel.

Pár set metrů od nocoviště na Bučině se rozléhá restaurace Alpská vyhlídka, kde se zastavujeme. Vybudování tohoto rozsáhlého sídla má na svědomí nedávno zemřelý kontroverzní právník František Talián, který se mimo jiné proslavil jako propagátor kácení kůrovcových smrků na Šumavě. Vše dokládá památníkem v areálu restaurace. Na něm obviňuje přední české ekology a vědce z toho, když bránili Šumavu proti kácení a chtěli nechat les lesem a kůrovce kůrovcem. Moc dobře nám z toho není. Radši si pojďme postavit stan a odpočinout si. Zítra nás čeká nejdelší trasa na kurzu.

Úterý půjdeme velkou část cesty každý sám. Dopoledne vcházíme do lesů na starou hraniční stezku, kam běžně lidská noha nevkročí. Honza cestu zná, byl v těchto místech pracovně. Chceme podpořit atmosféru putování mimo turistické stezky, dáváme si několik desítek metrů rozestupy a společná domluva zní, že půjdeme beze slov, každý sám, každý se svými myšlenkami. Určitou část cesty si musíme sundat boty a postupujeme slatí, nohy se nám boří do mechů, občas někdo zahučí po kolena a Tomovi se daří zapadnout dokonce i po pás do bažiny. Mnozí z nás prožívají nejlepší chvíle tady na Šumavě. Hraniční stezka je navíc obsypaná borůvkami, brusinkami a klikvou. Jazyky jsou fialové.

Na Malé Mokrůvce, kam nevede žádná oficiální stezka, se zastavujeme a hledíme do širého kraje. Máme za sebou více než pět kilometrů samoty a povznášejícího ticha. Cesta nás vede dál, tentokrát zcela mimo stezky. Procházíme lesem, borůvčím, překračujeme balvany a popadané tlející stromy. Všude kolem troubí jeleni a my pomalu scházíme na místo zvané Březník, kde se zastavíme a dáme si krátkou zastávku na oběd.

Ten den zakončíme na nocovišti u Modravy na břehu krásného Roklanského potoka, kde se s chlapama pár vteřin koupeme a potom si společně vaříme, u toho si povídáme, vyměňujeme si koření a zážitky, půjčujeme lžičky a nože, jak kdo zrovna potřebuje zamíchat nebo nakrájet. Dnešní den byl 11/10. Dobrou noc.

„Dobré ráno, milí poutníci, hovoří k vám sluha poctivého, velkorysého a čestného krále a moudrého pána zdejšího kraje. Slyšte jeho poselství!“ Dnešní den bude velmi netradiční. Když naše účastníky ráno ve stanech probudil hlas královského posla, okamžitě jsme s Honzou vzali nohy na ramena a zmizeli. Nemohu vám vše prozradit, proto si program dnešního dne nechám pro sebe. Co vám ale povím, je to, že jsme si s Honzou dopřáli skvělou snídani v kavárně na Kvildě, nechali se ostříhat ve Vimperku a nakonec dorazili na statek k Ivošovi Stehlíkovi a jeho ženě do Volar. Doufáme, že se tady večer setkáme i s našimi poutníky. Mají celý den na to, aby splnili královské zadání a dostali se za námi na statek. Vzdálenost je asi 60 km, ale záleží, kudy a jak budou putovat.

Večer se nakonec všichni scházíme a jsme velmi mile přivítáni Ivošem a Jitkou, kteří žijí na statku ze 17. stolení a dovolili nám zde poslední dvě noci přespat. Ivoš je spisovatel, nakladatel a také průvodce pro vodáky, kteří se vydávají splouvat Teplou Vltavu. A to je přesně náš případ. Čtvrteční den totiž strávíme na vodě.

A lépe to dopadnout nemohlo. Den na závěr kurzu a splouvání Vltavy měl být za odměnu. A ta odměna? Vyrážíme na řeku jako první a po nás dnes nikdo nejede. Holt je po sezoně. Řekou nás kromě milého Ivoše provází Honza, pracuje zde na výzkumu perlorodek, pozná tu tedy každý meandr a neustále poukazuje na různé zajímavosti. Když proletí skorec, hned na něj upozorní, když si ve větvích vrby prozpěvuje ledňáček, hned si toho všímá a vehementně gestikuluje ostatním. No a počasí? Modrá obloha a krátké rukávy. Jak říkám, den za odměnu.

Když má člověk štěstí, může zahlédnout řadu živočichů. K tomu je ale potřeba splouvat potichu, vnímat okolí a rozhlížet se. My máme štěstí na bobra, vydru, ledňáčka a další ptáky, kteří žijí kolem řeky. Los na nás tentokrát z lesa nevykoukl, tak příště.

Poslední den kurzu zakončujeme společným opékáním buřtů u Ivoše a Jitky na zahradě. Zahrada je veliká a otevřená, vidíme na okolní kopce osvětlené měsícem. Jakmile proběhne závěrečný rituál, začneme se postupně vytrácet do svých spacáků. Většina spí ve stodole na seně. Já jsem pohodlný a ulehám na rekordních šest karimatek do dodávky. A teď vám to klidně řeknu na plnou hubu: Půl hodiny jsem si i topil!

Závěrem chci říci, že jsem za tento kurz velmi vděčný. Děkuji všem za účast a svým kolegům za perfektní spolupráci.

Přihlašování na rok 2021 je již spuštěno zde.

Děkuji!
Petr Němčík